Alláh bydlí v horách

      Muslimova otázka mě trochu rozhodila, a tak jsem se rozhodl rychlým, nenápadným výpadem opustit místnost i celou majestátní bílou stavbu s půlměsícem na kopuli, nastartovat motorku a vyrazit až na konec města, kde stojí dřevěné barikády s vojáky, kteří již pomalu pouštějí příchozí auta i motorky.

      Vojáci se na mě dívali s údivem, ale já jsem se cítil skvěle. Včerejšího odpoledne jsem se snažil co nejvíce opálit na Slunci, abych zapadnou mezi ostatní, ale stejně jenom profrčím těch sto dvacet kilometrů a zastavím až někde před průsmykem, abych tam motorku nechal někde u silnice a vydal se na cestu k ledovci. A přesně to jsem taky udělal.

      Po cestě jsem míjel stovky indických turistů a každý z nich mě hnedka zdravil a chtěl mít se mnou fotku... „A jak se vám líbí Indie?“ „A odkud jste?“ „A co si myslíte o Indech?“ – „Myslím, že indové moc mluví a málo přemýšlejí...“rozesmál jsem se a poplácal jsem toho indického mladíka po zádech, a on zůstal jenom nechápavě stát. Chvíli jsem se cejtil jako herec na stříbrným plátně, ale bylo to moc pozornosti a upřímně to nebylo moje gusto. Kvůli tomu jsem sem nepřijel...

      Na posledním odpočívadle mi jeden místňák dokonce nabídnul svého koně za padesát rupek, pořádnýho kašmírskýho hřebce, asi proto, abych se neušlapal cestou do kopce.

Ale to ne, chtěl jsem jít sám po stopách dávnejch mudrců jako Chan-šan, co tudy chodili před tisícem let, meditovali, rozmlouvali s každým kamenem jako Medvěd a kouřili dýmky, aby nalezli to jediný, co je důležitý, pozorovali stromy, vítr a hory, to jediný důležitý.

      Všechny proudy se jim spojili do jednoho a hlavou jim blesklo, že všechny řeky proudí do stejnýho oceánu, jehož hladina někdy bývá temná a rozbouřená, jindy plná míru. Napadlo je, že všechny tyhle věci a kameny se chovají jako misky vah, který spolu od těch dávných dob soupeří a hledají rovnováhu, a všichni, co kdy nalezli klid a porozumněli tomuhle světu víc než kterejkoliv učenej, se museli stát na chvíli blázny tak, jako oni.

      Neměli kolem sebe nic jinýho než tohle mystický ticho přírody, co by nejspíš utrhlo uši každýmu, kdo není zvyklej na jedno úžasný „pššt“, parádní ticho, co dokáže odpovědět na všechny otázky.

      Už v mládí dosáhli jistého bodu, za kterým již není možné sbírat moudrost guruů a učitelů, protože jim už nebylo CO předat, tak zahodili všechny učebnice života a vydali se do hor, aby věnovali pozornost svým pocitům a o nic jinýho jim nešlo.

      Představil jsem si Šakila, jak teď sedí na židli před svým domkem na druhým konci tohodle průsmyku, kde jsem ho potkal před třemi dny, usmívá se na příchozí cizince nebo jim vaří luštěninovej dál, kafe, a myslí na úplně ty samý myšlenky. Představil jsem si ho na chvíli jako mudrce s pořádným plnovousem, co žije v jeskyni, kam si s ním chodí povídat nejrůznější lidi ze všech koutů světa a taky, jak vůbec nemá pojem o čase. Když jsem ho potkal poprvý, tak říkal, že k nám hory mluví jako každá jiná věc, a pokud máš v mysli bohulibý prázdno, tak to můžeš slyšet taky.

Stopem od Sahary k Gibraltaru

„Hej, Medvěde.. Co děláš?“ 

„Jsem v lese. Rozdělávám oheň. Co ty?“

„Jsem doma.“ odpovím, a po chvilce ticha se z druhé strany ozve: „Néžejo. Dělám si prdel.. Vařím miso polévku. Nechceš se stavit na večeři?“

„Pro mě to bude spíš snídaně, ale klidně..“

Nasedám do půjčenýho auta, a za okamžik se ocitám v posledním patře činžáku na Pražský ulici v Náchodě.

„Ťuk tuk, kdo tam?“

„Brum brum, hádej kdo.“

„To teda vážně nevím..“ 

„Heslo je chlupatá potvora na šest.“

„Nevím, jestli chlupatá, ale jinak s tebou souhlasím.“

„Co?“

„Medvěde. Otevři ty dveře, nebo je vykopnu.“ prohodím ironicky.

„Správně. Můžeš jít dál..“

Cvak. Žblemc. Dveře vydají zvuk, jako když se odlepí záchodovej zvon. Pozdravíme se s objetím.

Vlastně ani nevím, s čím bych začal, a tak jsem se rozpovídal o tom ponurým zimním období, únavě a slunečním svitu, který mi moc chybí, a on odvětil, že je to naprosto normální a že má to samý. Je to přirozený, a já už začal přemýšlet, jak se tomu vyhnout, třeba odjet na zimu do Austrálie, a pak zase zpátky.

No, to je skvělej plán! Takový věci mě napadají pořád.. díky bohu.

To ti musím říct.. Předevčírem jsem se bavil s jedním klukem ze školy, co chodí do kostela, a tvrdil jsem, že Bůh je vším kolem nás. On se na mne podíval a pravil: „Hele.. pokud je Bůh vším kolem nás, tak proč v Bibli píšou, že k nám může promlouvat?“, tak jsem mu šeptem odvětil: „Ss. Vidíš támhle ten fíkus? Představ si, že je v tom květináči schovanej Bůh a ty nic neslyšíš. Znamená to, že fíkus neumí mluvit, a nebo, že mu ty neumíš naslouchat?“ Kamarád se na mě velice upřeně podíval, upravil si brýle a odešel domů.

Medvěd se lehce usmál a prohodil: „A kdyby fíkus neuměl mluvit, znamená to, že je v něm menší Bůh než v tobě?“

„Kdyby fíkus neuměl mluvit, tak..“ – „Hele, víšco? Ať se jde fíkus třeba bodnout.. Nechceš se mnou jet na dva tejdny do Maroka?“

„Co? Kde je Maroko?“

„Tuším, že někde na severu Afriky.. Vlastně ani pořádně nevím, ale prej to tam je v pohodě.“

Sednu si k počítači a googlím bezpečnostní situaci v Maroku.

Cituji: „Doporučujeme jet do Maroka s cestovkou. Nezdržujte se na hranicích s Alžírskem, jsou tam minový pole.“ V tu chvíli se o naši konverzaci začíná zajímat Medvědova matka: „Jenom mi prosím Marka přivez domů v celku..“

„Dále nedoporučujeme spát venku, v horách, mohli byste dostat rýmu. Pro jistotu se nebavte s místními a k moři si vemte jeden ručník navíc.“ – „Hele, Méďo.. tohle asi není pro nás.“ Podívám se o kousek níž: „Nezapomeňte se nechat očkovat proti malárii, hepatitidě, vzteklině, …“

„Tak ale očkování si dát necháš!“ (matka)

„Ono se dá očkovat proti minovejm polím?“

„Možná by ses mohl nechat pojistit.“ přidám se do jejich dialogu.

Medvěd prohodí: „Hele, mami. Já myslím, že očkování je pro turisty. Mně bohatě postačí umejt si ruce před každým jídlem a zabalit si s sebou detektor kovu.“

Matka mlčí a já kupuju letenky.. Zrovna se mi povedlo najít za trojku i zpáteční.

„Detektor kovu do letadla? Seš blázen? Mně tenkrát neprošla ani plynová bomba.“ povídám.

Přijde otec, vousatý hubený chlápek s dlouhejma našedivělýma vlasama, pozdraví mě a praví: „Pro mě za mě. Vemte si s sebou třeba nafukovací člun.“

„Hele, to vůbec není špatnej nápad..“ prohodím. „Stejně nevím, jak bychom jinak stopovali lodě.“

Medvěd: „My budeme stopovat lodě?“

„No, já doufám.. nebo máš lepší nápad, jak se pak stopem dostat zpátky do Evropy přes Gibraltar? Aha.. Já ti to vlastně ještě neřekl. Zpáteční letenku jsem koupil z Malagy. To je asi osm kilometrů z Marakéše.“

Medvěd: „Cože!? Osm kilometrů?“

Matka: „Cože? Stopovat?“

Otec: „Cože? Lodě?“

Já: „Chtěl jsem říct: Osm set. Hele, mně už se povedli různý kousky. To bude v pohodě..“

Matka: „Hele, tak a dost.. Jak se tam asi domluvíte?“

„Moment. Podívám se na wikipedii.. Hmm, Maroko. V Maroku žijou muslimové a mluví se tam arabsky a francouzsky. Je to bejvalá francouzská kolonie. Hlavní surovina, kterou Maroko vyváží, je:“, odmlčím se, „Hašiš“.

„Medvěde, umíš arabsky?“

„Ne.“

„A francouzsky?“

„Neumím ani anglicky vole.“

„V pohodě. Já umím anglicky, španělsky, a francouzsky umím tři fráze: Dobrý den, Jak se máte?, Moje kalhoty jsou modré a moje košile hnědá.“

Otec: „Hmm. Tak pokud si vezmeš modrý kalhoty a hnědou košili, tak máš zaručenou šanci, že se ti povede někoho stopnout!“

Sedm dní v klášteře Hemis

Úvodem:

      V Malým Tibetu jsem strávil už neuvěřitelných sedmatřicet dní, když jsem se rozhodl, že se na další týden zašiju do kláštera, kde budu od rána do večera jíst banány, meditovat a povídat si s mnichy o životě. Koneckonců, tohle tu dělám už skoro měsíc a půl. Pokud dokážu klesnout ve svých potřebách, vystačím si v Indii bohatě se stovkou na den. Stopování, život v klášteře a náhlý uvědomění, který k člověku přicházejí, zatímco ztrácí svou mysl a nachází svou duši.

Na cestě (s palcem vzhůru)

 

      V severní Indii už bylo pravý poledne a správnej čas zamířit k národní dálnici číslo 1.

Hned za městem jsem stopnul jednoho kliďase, co uměl celkem dobře anglicky a hodil mě deset kiláků do Choglamsaru, kde sídlí Dalai Lama, když přednáší v Ladakhu. U jeho rezidence mi zastavilo skromný autíčko, ve kterým sedělo takový mládě, co vůbec nemluvilo anglicky. Řeklo jen Tinksay gonpa, a protože to bylo po cestě, tak jsem si vlez dovnitř a posadil se na druhou sedačku, páč jiná tam ani nebyla, jenom větší prostor vzadu, kde zrovna vezl krabicový mlíko a bylo cejtit, jak už jeho mini-dodávka mele z posledního.

      Pod klášterem Tinksay jsem obdivoval ty krásný prostý bílý zdi se čtvercovými okny, velmi starý budovy postavený na kopci a malovanými baráčky úplně nahoře, kde sedí dvanácti metrová socha Buddhy a kupa turistů. Kultura je přímým odrazem mysli člověka a já myslím, že má smysl stavět takovýhle zdobený krásy.

      Stál jsem tam dobrou půl hodinu, než mi u silnice zastavil milej tibeťan, co si to hnal někam na jih a nejspíš do Dharmasaly nebo někam do uprchlických kempů. Chápu ho. V Číně by stejnak nevydržel ani kanárek, natož buddhista!

Na korbě jeho auta se vezli dva tuláčci z Kašmíru, tak jsem skočil za nima a přitom si naškubnul kalhoty na hodně nevhodným místě. Seděli na ošumtělý pneumatice od nějakýho trucku a já si dřepnul naproti na pytel cementu, kytaru hodil do kouta, rozvalil se na parádní železnou madraci a měl to na háku stejně tak, jako oni.

      Moje blonďatý vlasy se třpytily na slunci a tuláčci mě pozorovali se zájem, až jeden z nich promluvil a zeptal se, kam mam namířeno. Vcelku mě překvapilo, že jsou na stopu z Kašmíru až do New Delhi, to je teda řádná štreka na stopa, dobrejch patnáctset kilometrů, a to s sebou nemaj ani jediný zavazadlo.

      Po půl hodině auto zastavilo pod Hemisem a ti stopaři mi pomohli všechnu bagáž sundat dolů. Tak jsem si to štrádoval serpentínama nahoru, za chvíli stopnul nějaký anglány v luxusní káře a vezl se s nima až k horský rokli, do největšího kláštera v Ladakhu.

Nikdy to není jednostranný

 

      Celý jsem to zvládnul hodinu a půl, ale byl jsem z toho vyčerpanej, tak jsem slezl dolů pod klášterní gonpu, rozložil pod sebou karimatku a natáhnul se pěkně u řeky, která protéká celou krásnou roklinkou, kolem ní je několik stromků a z obou stran ji objímají vysoký Himaláje. 

Probudil jsem se ve čtyři, Slunce už bylo dávno za kopcem, měl jsem hlad, a tak jsem šel zkusit štěstí do místní kuchyně. Ve svým váčku jsem měl akorát sušený meruňky, místní specialitu, a pak tousty, sýr a hrášek.

      Kuchyň se sestávala z jedný chladný skromný budovy, ve který stál plynovej vařič, pár křesel a dřevěná linka. Zašel jsem za šéfkuchařem, usměvavým indem z Rišikéše, který měl vzadu roztomilej copánek, a optal se, jestli by mě nemohl ohřát tyhle tousty, a on že jo, vytáhnul takový železný udělátko přímo na tousťák, a ukuchtil mi ty nejlepší tousty na světě.

      Sednul jsem si ven ke stolu a okamžitě ke mně přilítnul pejsek a chtěl vyloudil něco k jídlu. Tak jsem mu hodil půlku tousta a taky si všimnul, že nemůže došlápnout na jednu ťapku. Potom jsem vzal kytaru a zahrál v kuchyni pár písniček, nic zvláštního, jenom jsem svým novým přátelům vracel jejich pokornost. Řekli mi, že je to moc zajímavý a ještě nikdy předtím neviděli kytaru na vlastní voči, a taky že se tomu pejskovi asi líbím nebo cítí ještě něco jinýho, možná ty sušený meruňky, protože zvířata jsou daleko citlivější než lidé.

Reiki healing a Universal love

 

      Když jsem za večerního šera prováděl cvičení Reiki, Puňta si sednul vedle mě (nevymyslel jsem pro svýho novýho parťáka lepší jméno), hlavu zabořil mezi svý přední packy a nic neříkal. Nejprve jsem provedl modlitbu, odříkal několik manter a umyl si ruce solí a přitom všem se soustředil na absolutní uvolnění, aby mým tělem proudila všechna energie volně.

      Svý dlaně jsem vztáhnul do modlitební pózy a začal mezi nimi vytvářet teplo. Vnímal jsem svý pocity a cítil, jak skrze třetí oko, krční a srdeční oblast proudí příjemný teplo ke konečkům prstů.

Po každým opakování jsem meditoval a obracel svou pozornost do malinkýho bodu, mezi oči. Pak jsem svý ruce přikládal na určitá místa svého těla a cítil parádní uvolnění.

      Pejsek pořád smutně ležel vedle a mě ho bylo líto, a tak jsem začal přikládat svou ruku na jeho poraněnou nohu, na kterou nemohl došlápnout. Opakoval jsem celý proces několikrát, a když se potom zvednul, tak protáhnul svý packy a rozběhnul se pajdavě zpátky k restauraci. Nevím, jak se to mohlo povíst, ale určitě jsem mu v té noze nic nespravil, nejsem veterinář, možná jsem mu jen předal trochu lásky, a to ho postavilo na nohy. Universal love, o který mi povídal ten mistr Reiki a kterou můžeme předávat komukoliv, i zvířatům, věcem, a taky, že jim ji někdy dáváme, a když je pak ztracíme, cítíme se nešťastní.

      To je zákon lásky a utrpení, a vede jen cesta, jak obejít tenhle koloběh. Načit se přijímat vše, co se kolem nás hraje jako v divadle.

Každý ráno jsem se šel projít podél řeky do lesa a vždycky jsem si našel nějaký fajnový místo, kde jsem si do trávy hodil karimatku, a pak cvičil jógu a Reiki, snažil se plně cítit „flow“ proudící mým tělem, a nakonec jsem si dřepnul se zkříženýma nohama a plnýma dlaněma lapal všechen sluneční svit a nasával ho skrze své paže do celýho těla.

      Lehnul jsem si na Slunce, abych četl nebo psal, a kolem poledne se vždy vydal zpátky do kláštera na oběd. Parvín se na mě hezky usmál, já mu to oplatil a vždycky jsem od něj dostal to úplně nejlepší jídlo, někdy i zadarmo, a někdo by si možná pomyslel, že jsem pěknej žiďák, ale my věděli, že to nikdy nebylo jednostranný. Pro indy ze severu je host příležitostí, jak prokázat dobrou vůli v každým okamžiku, a především, pokud je jim otevřen též. Možná, že právě to jim přináší úsměv na tváři.

      Proč jde vlastně lidem tolik o peníze? Copak jsou mírou šťastnýho života?

      Oko za oko a svět zůstane slepý.

Ještě není konec světa

 

      Po obědě jsem šel do kláštera, kde jsem si sednul v Gonpě, obdivoval ty zenový omalovánky všude na stěnách a meditoval při hraní na tibetskou mísu (tibetská mísa vypadá jako něco mezi hmoždířem a vibrátorem, akorát nepotřebuje baterky). Někdy jsem si jen lehnul na koberec a četl kapitoly z Power of Compassion od Dalai Lamy. Čas od času za mnou přišel mnich, který mě už znal z předchozího dne, přívětivě se usmál a sednul si vedle na malovanej koberec, kde obvykle provádí „Pudžu“ či jinej ceremoniál, a pak jsme si povídali nebo jsem mu ukázal nějaký fotky z cesty, který ho tak překvapily, že z toho šoku málem vyletěl až do nirvány, neboť nirvány dosáhneš jedině činem, nikoli myšlenkou. Někdy k nám přiběhlo i malý nesmělý a roztomilý mnišátko, a já měl radost, že kolem nás pobíhají další malý Buddhové, nastávající Boddhisatvové, a ještě není konec světa.

Život v klášteře

 

      Život mnichů vypadá velice jednoduše. Ráno musejí vstávat brzo, aby prováděli ceremoniály (nebo turisty) po klášteře. Přes den čtou různé knížky, kterých musí každý z nich přečíst alespoň padesát. Snaží se následovat Buddhovo učení pokornosti, nedělat si s ničím starosti a vystačit s naprosto nicotnými potřebami. Největší poučení o buddhismu jsem však dostal od těch parádních mladejch Buddhů jako byl třeba Stenny nebo Tashi, od obyčejných obyvatel Ladakhu, co mají práci a rodinu a byli ke mně daleko více otevření než mniši v klášterech. 

      Všichni llámové si o mně totiž nejdřív mysleli, že jsem běžnej turista s foťákem a plnou peněženkou, ale s časem si na mě zvykli a bylo to vlastně fajn.

      K večeru jsem se vrátil zpátky do kempu, kde jsem si sednul do velkýho stanu k indům z restaurace. Parvín seděl vzadu a potahoval z dýmky, nebo hrál karty s ostatníma. Už když jsem přijel a pověděl jim, že chci být v Hemisu několik dní, nabídli mi, že můžu spát v jejich stanu. Pokud jsi na své cestě sám a necháváš se unášet s proudem, poznáš spoustu dobrých duší.

      Většinou jsem spal ve stanu, jen jedný noci jsem se natáhnul pod noční oblohu, vzal si dvoje rukavice a svetr, pod hlavu hodil nějaký hadry, co byli zrovna blízko a stačilo to. Celou

noc jsem slyšel psí štěkot a ve dvě ráno mě dokonce probudila smečka psů, která proběhla přímo okolo mne. V šest ráno vyšlo Slunce a já natočil ten nejkrásnější časosběr z celý cesty.

      Sedmého dne ráno jsem se rozhodl, že je pravý čas vyrazit, vyplout, neboť každé místo nás naplňuje jen určitou dobu a v klášteře jsem již víc získat nemohl. Byl jsem na cestě už čtyřicet čtyři dní, poslední dva týdny sám, a přeci jen vždy s někým. Zbývaly mi dva týdny na to, abych se dostal do Delhi, dvanáctset kilometrů stopem.

Hipíci jdou do nebe

Blíží se večer, Slunce se již uchyluje kamsi do samýho lůna tohodle vesmíru a já stojím u výpadovky na Granadu a nasedám na rychlík, kterej jsem si opatřil na zdejší benzínce. Nedaleko odsud jsem poprvé slyšel o hipísácké komunitě zvané Beneficio. Povídala mi o nich jedna dívka, která se zajímá o všelijaký indiánský kultury a baví ji podobný šílenosti jako mě. Říkala, že žijí v podhůří Sierra Nevada.

Když mé uši zaslechly tyto zvěsti (a můj mozek, pravděpodobněji penis, si představil tu sličnou indiánskou dívku), neváhal jsem ani minutu a ještě toho večera jsem si sehnal stopa do Granady.

Na tuhle noc jsme si našli celkem útulný místo na zemi v parku, spali jsme ve spacácích se spoustou mravenců, ale ve skrytu duše jsem doufal, že zítřejší noci mravence nahradí indiánka. Honza měl v plánu navštívit Alhambru, ten honosnej muslimskej palác na kopci, kam si musíš koupit lístek už v pět ráno, protože jinak ti kolem šestý všechny lístky vykoupí vietnamští turisti.

chodím do přírody a poznávám nový lidi, ale Honza pořád, že tu chce zůstat ještě další noc, aby si ráno mohl koupit ten lístek a vidět ty kvanta lustrů, hieroglyfů a dalších arabskejch hatmatilek, a tak jsme se dalšího dne rozdělili.

Odjel jsem do jedný vesničky v horách, odkud jsem to měl blíž hipísákům. Pak jsem si koupil jedno otřesný španělský pivo a zeptal se na cestu. Venku už se setmělo a skutečnost, že bych musel jít dalších sedm

kilometrů do kopce, mě potešila ještě méně, než ta láhev piva.

Když jsem se dal za kruháčem na konci vesnice doprava, nevěřil jsem svým očím. V tu samou chvíli vyjelo stejným směrem auto a mně došlo, že tady je silnice a já můžu stopovat. Okamžitě zvedám ruku a pivo držím nenápadně za zády. Auto kupodivu zastaví. Uvnitř sedí holanďan, který mi hned s úsměvem pokyne, abych si přisedl. Chlastat v jeho autě mi nepřišlo jako moc dobrej nápad, tak jsem tu flašku hodil do pangejtu za svodidla.

Ale takový palác mi byl teďka fuk, páč radši

Po cestě jsem mu vyprávěl, jaký to muselo bejt štěstí, a on odvětil, že to třeba ani štěstí nebylo, že možná jenom kolem sebe šířím jakousi energii, o který nemám ani tušení. Bůhví. Ale nevěřím tomu, že by se opačné póly měli v životě nějak zvlášť přitahovat. Vzájemné souznění přeci nezávisí na jejich náboji, tedy na tom, co ve své podstatě dělají. Jeden magnet je červenej a druhej třeba modrej, mohou se úplně lišit tvarem i velikostí, ale přitahují se prostě jen proto, že se chovaj stejným způsobem.

Zavezl mě ke karavnům, stojícím podél úzké prašné cesty stoupající vzhůru k lesům. Nikoho jsem tu nezahlíd, a tak mně nenapadlo nic lepšího, než se vydat po stráni na levo a doufat, že potkám někoho, kdo mně ukáže, kde je možný složit můj vandráckej pytlík a zalehnout. Bylo už půl jedenáctý večer a kolem sebe jsem slyšel jenom nesmělý pohyby psů, kterých tu muselo být habaděj.

Zanedlouho se na stráni nade mnou objevila provizorní dřevěná chatka, za níž čouhal satelit a kolem se válely různý věci, který tu za ty léta někdo nasbíral.

(Benovo osobní týpí)

Zaklepal jsem na dveře, načež se ozvalo hromové zaburácení, chraplavý hlas a skřípání příček postele, ze kterých se právě někdo zvedl. Dveře se opatrně otevřely a za nimi se objevila baterka mířící přímo do mého obličeje, že přes ní bylo vidět jen dlouhé pokroucené vlasy a staříkův rozespalý znepokojený výraz. „What do you need?“ zachrchlal a namířil svou baterku do země. Povídám, že hledám nějaký hipísáky, co by tu měli žít někde v lese. „Ouu, you just arrived?“ diví se.

Hm.. zdá se mu snad, že tu bydlím?

Potom si odflusne na zem a pokračuje: „Well, in big lodge you can find some people sitting there around the fire.“ odvětí. „In a big lodge?“ ptám se. V zápětí se na mne stařík otočí s výrazem, jako kdybych právě spadnul z Marsu, a vysvětluje mi, že „Big lodge“ je veliký týpí, který stojí nahoře u řeky.

Odcházím od jeho chajdy s nadějí a svítím si na cestu, scházím dolů k potůčku. V zápětí mi můj mobil dává výpověď, ale to nevadí.. snad se brzy rozkoukám. Pokračuji dál, ač na cestu vidím jen matně, a poněvadž jsem trochu připitej, tak tu vidím dvě, což mi připomíná, že vždycky existujou dvě cesty.

Pší štěkot ustal. Nahradilo jej koňské řehtání a já si říkám, co všechno tu na mě ještě čeká? Stoupám po stezce. Krajina pozvolna přechází v louku a sem tam je slyšet i zpěv a rytmické bubnování, které se ozývá z main tepee.

Před vchodem leží pár čoklů, kterým se snažím co největším obloukem vyhnout. Uvnitř týpí sedí v čele starší muž s dlouhými a elegantně spuštěnými šedými vlasy, který má před sebou skicák, maluje a dává mi při tom pokyn, abych si zul boty a vstoupil. Jmenuje se José a z jeho očí cítím, že na tohodle indiána se můžu opravdu spolehnout, ale že ostatní mou přítomností tolik nadšeni nejsou. Většina z nich měla dlouhé vlasy, snědou pleť, obličej zarostlý vousy a v kapse ani drobák. Výměnou za to však získali naprosto svobodnou vůli, mysl i život. Nemají, kam by se hnali, nemají žádné povinnosti ani plány.

Do tepee náhle vrazí zarostlej chlápek, co vypadá jako Bob Marley, a svý vlasy si určitě nemyl tak dlouho, až se mu z toho zapletly dredy. Klekne si na zem, vytáhne kytaru a začne hrát to svoje „Jamming“, na kterým se lehce projeví i skutečnost, že už má dost vypito a jako malej navíc určitě spadnul do hrnce se zeleným mlíkem.

Černoch Ben, sedící vedle mého nového přítele, se tomu všemu jen tiše směje, a především těm naprosto neobratným opileckým gestům a vyřvaným hlasivkám. Poté vstane, rozhlédne se po týpí, jako by něco hledal, načež nám donese takovou dlouhou dutou píšťalu, který se říká „chilum“. Pak ze svý levý kapsy vytáhne malou černou lepkavou kuličku a vloží ji do dýmky. Z opačné strany přiloží látkový kapesník, píšťalku natočí směrem vzhůru a začne zvolna potahovat, jako kdyby na ní hrál.

Když mi ji podal poprvé, vůbec jsem netušil, jak se s tou věcí zachází, a tak mi všechen kouř procházel mezi prsty. Doufám, že si toho nevšimli a že mě i přesto přijmou mezi sebe.

Chilum koluje od jednoho k druhýmu, a my se prostřednictvím hudby dostáváme do rauše. José mezitím na skicu načmáral nějaký pěkně zasněný siluety, ze kterejch při troše soustředění vystupoval obrys mladýho chlapce v tureckým sedu, díky němuž mi došlo, že José má o životě fakt šajnu. Potom si vzal kytaru, aby se přidal k našemu společnýmu opájení muzikou, který pro mě právě vrcholilo, neboť jsem zkoušel hrát na svý nový jembee.

Všichni mlčeli a nechali se unášet vlastními pocity. Pomalu jsem začínal cítit své tělo, mysl, a nakonec i všechny pasažéry na palubě. Energii, která z nich a z tamní atmosféry přímo prýštila. Zdálo se, jako by se bylo možné na každého človíčka nějako napojit a prostřednictvím řeci těla rozumět i jejich mysli. Vnímáním pohybů, gest i očí jsem mohl o každém z nich za pár minut zjistit více, než kdybych s nima strávili třeba celej rok, a to mi věřte.

Stačilo se jenom vcítit do věcí kolem, a odpovědi přicházeli sami. Stačilo se ponořit do přítomného, a bylo mi jasné, oč jde. Stačilo se soustředit a mohl jsem v tu chvíli dokázat cokoli.

© 2018