Trosečník

      Je to stejné, jako když se trosečník vydává na otevřený oceán. Vždyť sotva dosáhnul ostrova, na kterém nalezl bezpečí, a už znovu napíná plachty a vydává se po větru, s větrem a nikdy ne proti. Nechává se unášet na svý plachetnici a uvažuje.. Kam ho asi vítr zanese dnes?
      Na otevřeném oceánu není bezpečí, ale čeká tam dobrodružství. A život začiná tam, kde končí hranice komfortu. Komfort je jeho nutnou součástí, ale v komfortu není spokojenost. Spokojenost je tam, kde nejsou hranice.
      Každý ostrov přináší uspokojení jen určitou dobu, dokud ho trosečník neprozkoumá celý. Pak se musí vydat dál a to on ví moc dobře. K tomu, aby mohl opustit svůj ostrov a bezpečí, potřebuje zkušenost, a tu získá jedině tak, že ho opustí. Malé krůčky v měřítku času vedou k velkým cílům.
      Vzpomněl jsem si na Medvěda.. Tento příběh začal před dvěma lety, kdy jsem ho našel sedět na trávě, byl bos, nohy měl zkřížený jako kudlanka a dlaně složený na kolenou. Když jsem přicházel, přívětivě se usmál na mou zamyšlenou tvář.
     

Tenkrát mi bylo devatenáct, akorát jsem měl po maturitě a chtěl jsem vyrazit do světa, jenže nikdo z mých přátel nechtěl jet se mnou. V takových chvílích stačí jen jeden okamžik, aby se vše změnilo. 

    Svoje povídání začal jako obvykle velmi klidně a s rozvahou: "Sebiku. Klíčem ke štěstí je objevování nových věcí, přinesou ti inspiraci. Včera jsi mi řekl, že máš takové tušení a cítíš, že máš někam jet, tak vyraž dnes a na nic nečekej. Ikdyby sám, bude to lepší, než kdybys promarnil tenhle okamžik."

      Méďo, to všechno je sice moc hezký, ale nemám tolik peněz, abych si to mohl dovolit.      Otočil se na mne s výrazem děláš si legraci? a prohodil rukama, jako kdyby si o mně myslel, že jsem blázen. K čemu potřebuješ peníze?

       Podívej se támhle. Tam by se nedalo spát? A nebo tam, tam, všude můžeš spát. Potřebuješ ještě něco? Vem si s sebou do uzlíku trochu chleba, aby ti nezmizely ty nafouknutý tvářičky, rozesmál se a mě se udělalo líp.

      Nesmíš se tolik bát. Nic se ti nestane, pokud si uvědomíš, že co dáš, to se ti vrátí. Pokud si budeš myslet, že nebezpečí číhá na každým rohu, tak na tebe fakt za chvíli vybafne. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Je to jako ozvěna, záleží, co posíláš. Obavy vedou ke strachu, a strach k nečinnosti. To je k ničemu. 

    Nechal jsem si to projít hlavou jako Kurt Cobain a za tři dny jsem vyrazil. Z Prahy jsem vyjel stopem do Polný, kde jsem přespal u kámoše, a pak pokračoval na jižní Moravu, celou cestu stopem, dalo mi to asi šest dní a viděl jsem spoustu zajímavejch věcí. Získal jsem zkušenosti a s rozšiřováním těch malejch okamžiků štěstí jsem nakonec doplaval až na Mallorcu, kde jsem měsíc a půl squatoval na pláži a snažil se živit prodejem lístků. A proč ne? Hlavní je bejt šťastnej. 

Na hranici  mysli

      Prvním úkolem v Manali bylo najít novej guesthouse, bylo to jako boží smilování, spát po všech dnech na cestě zase na posteli. Blízko Old Manali jsem potkal holanďana, kterej mi byl odněkud povědomej, občas jsme v Lehu chodili jammovat na kytary. Byl to už necelý měsíc, ale nic se nezměnilo, jenom byl trochu zarostlejší a jeho blonďatý vousy vytvářely super medvědí kontrast s modrýma očima a rozcuchanýma vlasama. Našel si taky novýho kámoše z Jižní Afriky a domluvili jsme se, že půjdeme další den meditovat do lesa. 
      A tak jsme se jednoho pozdního sprnového večera vydali do jungle uprostřed Manali, kde bylo plno cvrčků a jiných potvor, který mě pokousali všude, kam se byli schopný dostat. Ve vzduchu byla cítit vůně čerstvý divoký přírody a tropická vlhkost a já se potil ještě daleko víc než při zkoušce z matematický analýzy.
      Šli jsme po stezce, která tam vlastně nebyla, a na jednom místečku jsme si spontánně lehli do trávy a Eric začal vést dnešní transcendentní sešlost. Zhluboka se nadýchnul a zadržel dech snad na dvě minuty, učil nás, jak správně okysličit tu naši přechodnou ulitu a trénovat tím vytrvalost. Chvili jsem ho se zavřenýma očima pozorně poslouchal a snažil se dělat, co říká, jenže pak jsem se začal vrtět, protože mi pod kalhoty zalezla taková malá bestie, a já se jí snažil umlátit svým tabletem. Přerušila mi moje krásný snění.
      Christopher, novej snílek do party, byl učitelem meditace a jinejch užitečných věcí. Říkal mi, že si každý ráno takhle sedne na paty, zvedá ruce nahoru a dolu a hluboce se přitom nadychuje, a že je to prej daleko silnější nálož než kafe. Potom mi vysvětlil pravou podstatu ultimátního citoslovce Óm, tý jediný vznešený vibrace, boží podstaty, která je vším kolem nás.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

     

Dřepnul jsem si na paty a cítil ve svý mysli jednotu, Á Ó Mmm. Tři části posvatného slova. Á rozvibruje solar plexus, Ó se odráží v hrudníku a Mmm vytáhne všechnu tu energii až nahoru, do konečnýho bodu, kde se usadí.
      Když jsem tam tak seděl a soustředil se na svoje vibrace, napadlo mě, že všechno je ve skutečnosti to samý. Meditace, pranajáma, jóga, reiki, tantra, vydávání osamělých skřeků při západů slunce..
      Jenom jedna věc je důležitá.. vyhnat ten flow až nahoru do konečnýho bodu a cítit parádní uvolnění. 
      "Tak nám ukaž to Reiki." ušklíbne se Chris a podívá se směrem ke mně, jak se zvedám z tureckýho sedu, dřepnu si vedle Erika a představuju si proud energie procházející mou dlaní až k jeho srdci. Cítil to, a v zápětí si přiložil své dlaně velice blízko k sobě, ale tak, aby se navzájem nedotýkaly, sklopil oči a snažil se zkoncentrovat. Potom je přiblížil k mým spánkům a já z obou stran cítil příjemný uvolňující teplo a hned jsem se ho zeptal, jak se mu povedlo udělat tenhle mystickej kousek. Odvětil mi, že si mám zapamatovat dvě věci. Nikdy, nikdy do toho nesmíš jít silou, jen přirozeně a po proudu. A za druhý, v každým, opravdu v každým tomhle umění je trochu imaginace, musíš si představovat, jak mezi tvýma dlaněma proudí energie a jenom tehdy tam opravdu bude proudit. Když mi bylo devatenáct, tak to šlo jednodušše. Tenkrát jsem sbíral pomeranče v Austrálii a začalo mě z toho bolet v krku. Tak jsem si svý dlaně opakovaně pokládal na to místo, a ráno se stalo, že mě ta bolest přešla. Jóó, pokud seš mladej, tak máš větší šanci, že se to dokážeš naučit.
      Vzpomněl jsem si na jeden dokument, ve kterým kvanta ezoteriků jako jsem já povídají o tom, že všechny události do svýho života přitahujeme skrze svou mysl. V tý době mi bylo sedmnáct a k tomuhle videu mě tenkrát přivedl Nebojs.
      Hele, když si představíš, že zpoza rohu vyjde krásná buchta s přírodníma trojkama, tak se tak fakt stane. Tohle dělám dost často (a odflusne si na zem). Nebo, když skočíš z pátýho patra a budeš naprosto věřit, že se ti nic nestane, tak dopadneš na všechny čtyři nebo pět jako kočka.

Proč pět? zamyslím se.

To přece záleží, jestli je to kočka nebo kocour.. A víš, proč má kočka sedm životů? Protože postupně zkouší, co vydrží, a skáče z prvního, druhýho, třetího patra.. a sedmý je hranice!
      Takovýhle kecy o holkách a dalších blbostech jsme vedli dost často během našeho flákali po venku s Jesprem, s jeho chundelatým trhačem, ale přesto v nich bylo něco moudrýho a vážnýho, čemu jsme se tenkrát snažili porozumět. S odstupem času musím říct, že všechna tato představivost není nekonečná a má své hranice, ale naučit se ovládat mysl ve svůj prospěch je jeden z nejcenějších skutků v životě. 

Klíč ke štěstí

      Klíčem ke štěstí je nepřetržité objevování nových věcí a měnění zaběhlých způsobů života, počínaje maličkostmi. Pokud si zvykám, stává se vše kolem mne rutinou, přestává to býti zajímavým, a štěstí se vytrácí. Všechny kousky puzzle ze skládanky celého světa není možný najít na jednom místě, při jedný činnosti. Musíme něco opustit, abychom posléze mohli získat. Každá taková cesta za objevením něčeho nového je probouzející a přínosná. Lidé dobré vůle, s kterými bychom si rozuměli, žijí na každém místě. Není třeba se vázat na své známé, za nimi se pak můžeme rádi vracet.     

      Existuje nespočet možných důvodů, proč cestovat, a také nespočet jejich provedení. Moje cesty vedly za poznáním něčeho nového i cenného, dlouhý večery, který jsem strávil sám se sebou a dlouhými monology se zápisníkem, málokdy usínal dvakrát na stejném místě a často neměl ponětí, kde budu spát zítra. Čím níže jsem na takové cestě klesnul, tím více jsem se toho naučil, dlouhý večery měl jenom pro sebe, tím jsem poznal nových lidí, abych zase mohl jít dál.

      Jedním z důvodů, proč cestovat, může být krajina, měnící se kolem nás. Krajina však není jediným, co se mění. Stejnou měrou se mění i náš úhel pohledu na ten samý svět, na ty samé záležitosti všedních dní. Máme kolem sebe více podnětů k tomu, abychom se mohli rozhodovat spontánně, na základě vlastního cítění a intuice. Prožití nejednoduchých situací nás činí silnějšími a ty nejkrásnější zážitky objevíme tam, kde ještě nikdo před námi nebyl, a dále nemá smysl vyhledávat tu nejpohodlnější cestu, vyznačenou stezku, a to ani za zlatý prase. Dlouhodobé pohodlí přináší nespokojenost, nikoli uspokojení. To jsou pro mě dva nejdůležitější důvody, proč cestovat "na blind".

Jak naplnit kelímek? 

Dělej, co tě baví. A uvědom si hodnoty, které tím chceš šířit.

Myslím, že peníze jsou v životě důležité, ale hodnoty důležitější.

A pokud se živíš tím, co má smysl a co tě baví, našel jsi svou cestu.

Nezapomínej, že spokojenost je relativní a někteří vidí ten samý hrneček poloprázdný,

zatímco jiným se zdá poloplný. Vždy záleží, jakým pohledem se na věc díváš, a vždy zůstává jedna myšlenka:

„Musíš konat.“

Nezapomínej též, že z hodnot se časem mohou stát slova, ze slov prázdné výrazy, a místo toho, abys dělal svou práci pro lepší hodnoty, začneš jí dělat pro větší zisk. Zastav se. Je snad potřeba mít větší zisk? A k čemu to všechno je? Vždyť k životu stačí mít jen pár věcí, a ty nosím ve své krosně nebo v mysli.

Spokojenost dále nemá smysl hledat kolem sebe. Všechno přichází právě tehdy, když snažíš se toho vzdát. Štěstí se musí jít naproti, a pokud se k tobě otočí zády, chyť ho za prdel a řekni: „Já sám jsem tím, kdo píše svůj příběh, a žádný limity nejsou!“

Štěstí je bezedný kelímek, a ten se dá naplnit pouze zevnitř, nikoli zvenčí. Mít hodnoty je dobrý začátek.

A pokud chceš být slavný, tak nesnaž se jím být jen pro slávu. A pokud chceš být bohatý, tak nesnaž se jím být jen pro jmění. Snaž se stát tím, čím jsi, prostě jen proto, abys mohl pomoci sobě i druhým.

Buď pokorný, pak naplníš kelímek..

Kapitola II - Jak jsme začali filozofovat

"Štěstí je bezedný kelímek, a ten se dá naplnit jedině zevnitř, nikoli zvenčí."

      Nebojs, to je člověk. Člověk, kterýho znám už pěknejch pár let a kterej přišel k mým nepochopeným filosofickým projevům jako snad úplně první. 

Stalo se to někdy na začátku druháku, když jsem se nechal obarvit na máslově žlutou (ukazuji na svou hlavu), abych se cítil důležitě jako světluška o Svatojánské noci, a připadalo mi to zcela normální.

      S plynoucím časem jsem nad příčinami svých činů začal více přemýšlet, alespoň tedy, pokud jsem zrovna neseděl ve Vinárně s učebnicí francouzštiny a dvoudeckou tramínu.

      Nebojs se tenkrát choval jako slušnej blázen, jak to má asi každej v tomhle věku. Nevím, jak to dělal, ale vlastně nedělal skoro nic a byl daleko chytřejší než kdokoliv z nás. Na gymplu se vůbec neučil, a přesto dostával samý dobrý známky a většinu času trávil s takovou pěknou blondýnkou, se kterou chodil od tý doby, co jsme se poznali.

      Jednou týdně si zašel do fitka, který patřilo jeho tátovi, ale když si sundal tričko, tak vypadal jako Chucky Chan, až na to, že neměl tak šikmý oči a nejedl tolik rýže. Dokázal spořádat úplně cokoliv a vůbec to na něm nebylo vidět. Prý jde o to, že si na talíři před sebou musíš místo vepřový kotlety představovat třeba zeleninovej salát, a pak se s tím tvoje tělo už prostě nějak smíří.

      Já jsem byl přesnej opak, snažil jsem se jíst zdravě, ale přesto jsem pořád zdravej nebyl. Učil jsem se od Medvěda, jak vařit makrobiotiku a vůbec cokoliv, ale pak přišel Nebojs s pytlíkem brambůrků a slovy: „Hele, co to žereš za hnůj? Představ si, že můj táta už padesát sedm let jí to, co mu přijde pod ruku, ale vypadá na třicet. Nebo si to alespoň myslí. Jo.. fakt. Stačí bejt jen vyrovnanej a nestresovat se z každý blbosti.“

      Jeho přístup byl přesně takovej, a nikdo by mu po těch věčných proslovech za nic na světě nevěřil, že má přečtenou snad úplně celou poličku duchovní četby v knihkupectví Horová&Maur, a že pokaždý, když se mnou baví, doporučí mi alespoň jeden z těch svazků. Obvykle to skončilo u Dana Millmana nebo u nějaký knihy, ve který musela bejt zákonitě alespoň jedna kapitola o meditaci.

      Jó meditace.. o tý mluvil Nebojs často, pokud zrovna nerozebíral holky, nezdravý jídlo, hulení nebo se nešťoural v nose.

Meditace pro něj byla gró všeho, a taky, že sem tam si během našem rozhovoru sednul, zavřel oči, a na chvíli se ponořil jen do té přítomnosti, o které se tak snově bavil.

      „Hele, Sébo.. Tohle můžeš dělat kdykoliv a je úplně jedno, jestli zrovna sedíš, ležíš nebo stojíš na hlavě. Nikdy nedokážeš zastavit svý myšlenky, ale o to tady nejde.. Musíš je nechat plout a nesnaž se je hodnotit, ber si z nich inspiraci, a potom je zahoď jako tenhle plastovej kelímek od coca coly. Koukej!“ A hned nato dodal, ať si přečtu knížku Dvanáct bran na cestě k osobnímu růstu, že s tímhle dílem v kapse začne moje cesta.

      Cestou domů mě akorát napadlo, že nemám nejmenší tušení, co bych chtěl dělat, a zdálo se mi, že pokud nepůjdu na vejšku, tak budu úplně v prdeli, nešťastnej žít pod mostem, a taky, že vejška znamená lepší peníze, větší štěstí a bůhvíco další.

      Nebojs byl vůbec prvním, kdo mi o takových myšlenkách vyprávěl.. o přestávkách, na obědech, cestou ze školy.. Trvalo nám celou věčnost, než jsme došli ten kilometr a půl domů, a každým krokem mě napomínal, jak nicotný jsou mý problémy, vytržený z kontextu celýho světa, a že se jimi vůbec nemám zabývat. Neustále mi povídal o tom, co mám dělat, abych byl šťastnej, až z toho jednou vznikly takové Diskuze o štěstí, při kterých jsme si sedli do kruhu a přemýšleli, a tehdy nám došlo, že štěstí vlastně vůbec není o tom, co právě děláme, jako spíš o tom, jak se na to díváme. 

      Jednou se mi svěřil, že se už půl roku snaží pohnout s nějakým papírem, kterej má doma špendlíkem zapíchnutej do polystyrenu a umístěnej ve skleněný krychli, a prý se mu ho zrovna včera povedlo silou vůle otočit o pár milimetrů, poprvé po půl roce, co se o to snažil každý večer.

Vždycky jsem rád vídal přátele, kteří mi dokázali celé hodiny povídat o životě, o pravé podstatě věcí kolem nás, o tom, jak být šťastný.

      Prosinec dva tisíce čtrnáct, tři roky před cestou do Indie. Vracím se domů ze školy a v zamyšlení nad tím, jak funguje ústřední topení, zastavím se před kapličkou na kopci a shlížím dolů na město. Všimnu si, že pod červenou střechu někdo nedávno pověsil železný kříž, kolem kterýho právě prolétlo hejno holubů, poslů. Vzhlédnu k nebi. – Odpuštění. – To jediný mi v minutě ticha prolítne hlavou. Okamžik soustředění následovaný úsměvem. Všechno je ta samá prázdnota. – Jednota, kterou nemá smysl hodnotit, pokračuji. Jak kdyby nebe bylo blízko a já se mohl dotýkat, pociťuji náhlý vhled do děje. 

Všechny špatný myšlenky jsem v tom okamžiku ticha vypustil do obšírný prázdnoty.

      Příštích sedm dní jsem se cítil jako na éteru, v absolutní euforii, a to jsem ani nemusel brát žádný drogy. Jak zvláštní. Tou největší drogou pro mne bylo to, že jsem mohl pozorovat tu parádu kolem sebe a dýchat čerstvej vzduch v lese za vesnicí. Nepotřeboval jsem nic jinýho, už jenom snít o holce, která by mi místo prstýnků nosila kaštany.

      „Nebojs, měls pravdu.“ povídám u oběda. „Celej půlrok jsi mi radil, jak se radovat ze života a nebýt špatnej ze svých starostí. Jenže, vždyť já si ani jednou neuvědomil, že ať se budu bavit s kýmkoliv, nikdo mi nedokáže pomoct, dokud nevezmu otěže svého bytí do svých rukou a nechopím se činu. Jedině já jsem ten, kdo si může pomoci, a bylo naivní si myslet, že za mne všechno udělají druzí.“

      Seděli jsme tam tak, jako každé úterý, a přemýšleli nad tím: „Co je to štěstí? Co je to láska?“ Přímo jsme lačnili po odpovědích na otázky okolo našeho bytí. „Lačnost po odpovědích vede k pravému pochopení, a pravé pochopení k pravému jednání.“ vzpomenu si na myšlenky, které mi ve snu říkal Gautáma. Vždyť osvícení není nic víc než pravé jednání, a přesto je nám tolik vzdáleno.

      Jednou po škole mě napadlo, že to zkusím taky, tak jsem vyšel ven na zahradu a tam si dřepnul na zem. Nejdřív mi to nebylo moc pohodlný, jako kdybych seděl na žhavejch uhlících, pořád jsem se vrtěl, a tak jsem si zkusil lehnout. V zápětí jsem zase začal usínat, a tak jsem se vyšvihnul zpátky do sedu, ruce položený na kolenou a palec spojený s ukazováčkem.

      Chvíli nato jsem dostal hlad, což prerušilo moje milý rozjímání. Prvních několik měsíců jsem vůbec nedokázal udržet pozornost..

Po obědě jsem to zkusil znovu, pět minut, a nic.. Seděl jsem dál a čekal, až to přijde. Nic nepřišlo.

      Za chvíli jsem zapomněl na to, co tu vlastně dělám, a zaposlouchal jsem se do monotónní vibrace sekačky na trávu, svou pozornost jsem soustředil jen na její zvuk, jenž plynule přecházel v příjemné zpívání sýkorek a jiných chlupatých potvůrek, až jsem tu byl zbyl jen já a diamatový korálek, který jsem s každým nádechem povytáhnul o kousek výš.

      Když jsem otevřel oči, cítil jsem vibrace všeho bytí. Během rozjímání mi dokonce došlo, že bych měl zalít svůj kaktus, na kterej jsem si nevzpomněl už celý tři týdny. Tak doufám, že je to pravej kaktus, co vydrží pravý pouštní podmínky mýho pokoje!

© 2018